Na hraně: o dekonstrukci v architektuře

Stavební a demoliční odpad je velkou dominantou mezi odpady ukládané na skládky. Podzimní konference Předcházení vzniku odpadů 2017 se mimo jiné zaměří i na způsoby řešení tohoto problému. Jednu z cest nabízí německé sdružení Zukunftsgeraeusche GbR. Zukunftsgeraeusche GbR (ZKG) je německým sdružením urbanistů a architektů, jehož nejznámější projekty jsou zaměřeny na recyklaci a dekonstrukci v oblasti architektury a stavebnictví. O recyklaci, Bauhausu a stereotypech jsme si povídali s hlavním architektem sdružení Robertem Huberem.

 Povězte nám víc o Vašem sdružení. Co je jeho hlavním cílem a čím se zabývá?

 Zukunftsgeraeusche GbR (ZKG) bylo založeno v roce 2005 v Mnichově a je interdisciplinární výzkumnou platformou pro projekty v oblasti architektury, urbanismu, udržitelného rozvoje a stavebnictví. Naše projekty jsou velice rozmanité a zahrnují jak experimentální stavebnictví a urbánní rozvoj, tak umění a performanci, jak přednášky, tak i panelové diskuze. Od roku 2009 Zukunftsgeraeusche spolupracuje s Technickou univerzitou v Berlíně, která je jejím předním vědeckým a vzdělávacím partnerem ve spoustě projektů za posledních šest let. Nazval bych to intenzivní a úspěšnou spoluprací. Kromě toho naše sdružení spolupracuje s řadou dalších partnerských institucí na několika společných projektech. Příkladem takového projektu je Archiv Bauhaus v Berlíně.

Jedná se o jeden z Vašich nejvěhlasnějších projektů, popište ho prosím podrobněji.

 Bauhaus re use je projekt založený na opětovném využití stavebních odpadů, který proběhl ve spolupráci s archivem Bauhaus v Berlíně. Dočasná stavba, vzniklá jako výsledek projektu, se skládá ze zhruba 100 metrů fasádních prvků pocházejících ze známé budovy Bauhaus v Desavě, které nám poskytla ke znovupoužití Nadace Dessau Bauhaus. Sestavený objekt zahrnuje v sobě zároveň edukační a architektonickou dimenze, jedná se o zvláštní formu vzdělávání a události současně. Stavba byla uskutečněna v průběhu jednoho roku ve spolupráci se studenty a vyučujícími z výcvikového střediska odborné školy Knobelsdorff v Berlíně a s Technickou univerzitou v Berlíně.

Jak vznikla samotná myšlenka znovuvyužití oken Bauhaus? Co bylo pro Vás největší výzvou v tomto projektu?

 V průběhu energetické renovace budovy v roce 2011 bylo demontováno celkem 33 okenních rám s ocelovou výztuhou a 10 dveří. Předchozí renovace proběhla v rámci záchrany světového kulturního dědictví UNESCO ještě za dob bývalé NDR v roce 1976, tehdy se tam nainstalovala nová okna a dveře. Okna, s nimiž jsme pracovali, tedy byla z roku 1976, nikoliv ta původní z roku 1926. Dalo by se říct, že pro nás to byl materiál „na hraně“: má to hodnotu, nebo ne? Je to dědictví UNESCO, nebo ne? Díky tomu ten materiál byl skutečně vzácný a byli jsme šťastní, že byl svěřen nám. Hlavním úkolem bylo vymyslet, co s ním udělat, a takhle vznikl pavilon na letišti Tempelhof v Berlíně. Oslovili jsme okolní školky a ty projevily velký zájem o využití tohoto prostoru. Byla to pro nás zkouška, nejen co se týká práce s materiálem, ale hlavně práce s jinými lidmi. Snažili jsme se udělat všechno sami, bez využití těžkých strojů, což hodně připomíná celkové naladění školy Bauhausu. Jako pokračování tohoto experimentu vznikl „velký“ Bauhaus re use.

Takže projekt měl silný sociální rozměr?

 Spíše vzdělávací a kulturní; v tomto vlastně spočívala výjimečnost projektu, že měl oboje. Nešlo jen o opětovné použití oken Bauhaus; bylo to vlastně celé v souladu se samotnými myšlenkami směru Bauhaus. Projekt měl výrazný edukační a participativní aspekty, na konstrukci pavilonu pracovalo zhruba 100 učňů. Kromě toho tam byly přítomné kulturní a historický rozměry. Myslím si, že holistický přístup je právě tím, co nás s duchem školy Bauhaus propojilo.

Pracujete v oblasti recyklace už nějakou dobu. Přispěla Vaše zkušenost k nějakému dalšímu poznání užitečnému ve Vaší práci?

 Zjistili jsme během posledního roku práce v oboru, že hodně věcí závisí na takzvaných „měkkých faktech“: na hodnotách lidí a na tom, jak se věci legitimizují ve vztazíc mezi námi jakožto spotřebiteli, příjemci nebo interprety. Kromě ekologického hlediska, které je bezesporu velmi důležité, jde mnohem více o kulturní záležitost a samotný vztah k materiálním věcem. Tímto nemyslím kulturní dědictví antiky nebo exponáty v muzeích, ale každodenní věci. Hodně to souvisí s chápáním historie, hodnot a jejich legitimizací. Myslím si, že pokud chceme změnit zaběhlé myšlenkové postupy a dosáhnout „oběhového“ způsobu myšlení, je velmi důležité doprovázet každou činnost osvětou. Je potřeba ukázat lidem příklad nebo model, ovšem zároveň nenastavovat pevná pravidla a neomezovat je, to znamená, neříkat jim, jak „správná“ stavba má vypadat. Jde tedy o samotnou metodologii přístupu. Všichni bychom měli uznat, že architektura je komplexní a heterogenní obor, v němž není místo pro stereotypy.

Bourání je relativně levný způsob demolice a kromě toho se jedná o rychlou a efektivní cestu vyčištění stavebního místa pro novou stavbu. Oproti tomu dekonstrukce vyžaduje mnohem více práce na demontáži jednotlivých častí určených pro opětovné využití. Existuje podle Vás systémový způsob motivace pro to, aby jednotliví stakeholdři dali přednost dekonstrukci?

 Podle mě hodně záleží na motivaci jednotlivců. Klidně můžete namodelovat úspěšný model podnikání založený na recyklaci, ale neznamená to, že se té příležitosti někdo ujme. Připomíná mi to příběh dekonstrukcí sídlišť ve východním Německu. Demontáž jednoho čtverečního metru panelového domu tenkrát vyšla na 60 eur. Byla potřebná velká opatrnost, aby se nevyrušovaly sousední domy, proto paneláky demontovali postupně panel za panelem. Nepoužívala se ani demoliční koule, ani jiná technika, ​​takže jednotlivé bloky byly krásně poskládány vedle sebe, ležely tam a čekaly na to, že se jich někdo ujme, ale nikdo je nechtěl. Potom dorazily buldozery a rozdrtily je na stavební suť, která byla pak využita jako základ chodníků.

 

Proč tuto příležitost nikdo podle Vás nevyužil?

 Podle mého jde o otázku akceptace. Tenkrát v roce 2010, když jsme spustili náš projekt Plattenvereinigung (něm. „spojení panelů“), v architektonickém a veřejném diskursu panovalo nepochopení podobných věcí, lidé nám říkali: „Co se chystáte dělat s tímto harampádím? Panely jsou ošklivé a chladné.“ Plattenvereinigung je dvoupatrovou experimentální montovanou (a demontovatelnou) stavbou postavenou z recyklovaných betonových prefabrikovaných panelů, které pocházejí z bývalé východní a západní části Německa. V podstatě pocházejí ze dvou zdrojů: z budovy ženské ubytovny v Mnichovské Olympijské vesnici navržené 1969 Wernerem Wirsingem a z výškových budov ve Frankfurtu nad Odrou. Otestovali jsme získaný demontovaný materiál: beton stále měl výbornou kvalitu. Projekt se zaměřil na vypořádání se s dědictvím moderny a na vývoj alternativních strategií a metod znovuvyužití v městském prostředí a architektuře.

Zkrátka si myslím, že můžete mít jakkoliv zjevné obchodní příležitosti, ale jediná důležitá věc na trhu je poptávka. Lidé si nekoupí zboží jen proto, že je ekologické. Můžete mít jakékoliv fundované argumenty, ale pouze pokud je Váš produkt hezký a praktický, pak si ho lidé koupí. Naopak, pokud ho nikdo nebude chtít, žádné předpisy nepomohou.

Takže si nemyslíte, že by změna legislativy mohla změnit přístup lidí?

Myslím, že dobré předpisy by mohly stanovit požadavky a přísné sledování toho, co při stavbě budov používáme, abychom pak mohli jednoduše zjistit, jaké materiály jsou v ní obsaženy. Jednoduchý přístup k těmto informacím je snad nejdůležitější věc. Nevím, jaká je situace v České republice, ale v Německu, když si koupíte dům a chcete zjistit, ze kterých materiálů je vyroben, musíte se obrátit na příslušnou stavební firmu a je to dost komplikované. Toto by zákon mohl změnit.

Zdá se Vám, že dnešní budovy jsou staveny s mnohem větším ohledem na budoucí dekonstrukci, než tomu bylo v předchozích stoletích?

Skutečně by se dálo čekat, že naše povědomí o udržitelnosti, ekologii a recyklaci se projeví na dnešní architektuře. Samozřejmě, pokud moderní architekturou myslíte Le Corbusiera, jeho budovy se dají demontovat jako police z Ikey. Nicméně dnes pozoruji velkou tendenci všude používat lepidlo. Dost to překvapuje, protože jde o zcela opačný směr.

Na jedné straně lze demontovat opláštění z nosné konstrukce. Na druhou stranu pozoruji všechny nové stavby postavené v Berlíně v poslední době a většina z nich jsou z monolitického betonu. Nejde je demontovat, jdou jedině zbourat. Možná ale ne všechno by mělo být demontovatelné, například ten materiál můžeme rozdrtit a použit jako součást železobetonu. Nicméně vždy jsem velmi skeptický ohledně této cesty, protože k tomu, aby se z demoličního odpadu udělala surovina hotova k dalšímu využití, je zapotřebí spousta energie. Ve skutečnosti v současných budovách nevidím žádnou velkou „uvědomělost“, ta se uplatňuje pouze v podobě energetické pasivity v průběhu užívání. O energii, která byla vložena během stavby, o takzvanou „šedou energii“, se nikdo moc nestará.

Co si myslíte o myšlence cirkulární ekonomiky? U nás se často objevují kritické hlasy, které prohlašují koncept „uzavřené smyčky“ za čirou utopii…

Utopie… Je to kvalitativní otázka, rozhodně ne taková, na kterou se dá odpovědět ano či ne. Kromě toho špatně se to zobecňuje, jelikož jde o rozmanité oblasti jejího uplatnění. Stoprocentně uzavřená smyčka není možná, už jenom kvůli entropii. Rozhodně ale můžeme postoupit mnohem víc dopředu, než kde jsme teď. Každý ví, že to nejde uskutečnit na 100 %. Problém vidím v tom, že nové trendy se vždy projednávají způsobem „ano, nebo ne“, „černý, nebo bílý“. Myslím, že každý, zvláště v mojí profesní oblasti, si je vědom významu cirkulárních procesů. Aspoň je tomu tak v Německu podle mého názoru. Dovolil bych si tvrdit, že německá společnost už překonala tuto „diskuzní“ etapu, kde se konají diskuse o správnosti nebo nesprávnosti oběhového hospodářství.

Myslíte si, že existuje nějaký výrazný rozdíl mezi přístupem vůči této myšlence v Německu a v České republice?

Často navštěvují Českou republiku a Češi si z Němců pořad dělají srandu, říkají: „Vy, Němci, jste recyklátoři, pořád něco recyklujete.“ Já to ale moc nechápu, nevidím žádný velký rozdíl v povědomí o recyklování v našich zemích. Každá česká domácnost, kterou jsem navštívil, měla samostatné koše pro tříděný odpad a třídila. Možná příčinou je, že Němci se snaží být dobří ve všem, co dělají, a také o tom pořád mluví.

Kristina Veinbender, veinbender@cemc.cz

Zdroj: Odpadové fórum 3/2017

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *