Představujeme první řečníky konference: Z pokoje do pokoje

Z pokoje do pokoje: sdílej a opravuj!

Hodláte se zbavit starého nábytku a nevíte kam s ním? Pátráte po zajímavých kouscích s příběhem? Konečně i v České republice se objevila alternativa sběrným dvorům. Pražský projekt Z pokoje do pokoje je unikátním spojením sdílené nábytkové dílny a prodejny zrenovovaného nábytku z druhé ruky. Redakce Odpadového fóra Pokoje navštívila a popovídala si s organizátorkami projektu Zuzanou Kuberovou, Terezou Korbelovou a Barborou Kocandovou.

Holky v dílně?

Když se chystáte do truhlářské dílny, nečekáte, že bude plná žen s bruskou a vrtačkou v rukou. O to méně čekáte, že i samotné zakladatelky dílny jsou tří slečny. „Holky v dílně? Jak jste na to přišly?“ popisuje některé reakce Tereza Korbelová, jedna z organizátorek projektu Z pokoj do pokoje. Jedná se o otevřenou nábytkovou dílnu zaměřenou na svépomocnou renovaci a recyklaci nábytku a bytových doplňků. Dílna nabízí svůj prostor jak pro pravidelné kutily, tak i pro jednorázové akce, díky nimž se zachrání život dalšímu kusu nábytku, aniž by se zničily parkety v obýváku. K dispozici tu je i veškeré ruční

i elektrické nářadí a materiály, potřebné pro nábytkovou reinkarnaci. Do pokojů si můžete nepotřebný kousek přinést, ale i nějaký odnést. Součástí prostoru je totiž Re-use centrum: prodejna, kde se dají koupit zrenovované kusy nábytku z druhé ruky.

„Hodně se nám líbí lámat stereotypy, a odráží se to i na návštěvnících. Chodí nám sem hodně žen, do běžné dílny plné chlapů by se neodvážily vstoupit, a tady se naučí i spoustu věcí. Zjistí tu, že to není tak těžký a stačí udělat první krok,” komentuje genderové rozvrstvení v dílně Tereza. Návštěvnici se tu skutečně přiučí všeličemu. Neoddělitelnou součástí projektu jsou pravidelně pořádané kurzy renovace a čalounění nábytku, během nichž se účastníci naučí opalovat, brousit, lepit, natírat, lakovat a čalounit, zkrátka všemu, co pomůže zachránit jejich milovaný stolek nebo křeslo po babičce před osudem sběrného dvoru. „Lidé si musí uvědomit, že většina z toho, co se dnes koupí ve velkoobchodech, není ze dřeva, a tudíž není opravitelná. V jakémsi smyslu je jednorázová. Zatímco staré kusy se znovu vytmelí, vybrousí, nalakují a jsou jako nové,“ poukazuje na přednosti starého nábytku Zuzana Kuberová.

Staří a mladí

Aby se prostory dílny využily naplno, pořádají se tu i další workshopy, zaměřené na znovuvyužití a upcyklaci. Naučíte se tu vyrábět kabelky z papírových pytlů od potravin, domácí vermikompostér, pracovat s ekologickými barvami vyrobenými z mléčné bílkoviny nebo si vyměníte oblečení a knihy během SWAPu. „Cílem je vytvořit komunitu lidí a nemusí být zaměřeni nutně na nábytek,“ popisují holky svůj záměr. Lidé sem podle nich chodí, protože chtějí něco zkusit, zároveň ovšem nepostrádají zájem o ekologii. Ať už se jedná o módu, kompostování nebo renovaci nábytku, jedná se o trend udržitelného života ve městě

. Zbořit konzumní tendence a nejet na módních vlnách, takto zní „stranický program“ nové generace. „Chodí sem spíš mladá generace, která neměla možnost si vyzkoušet práci s dřevem nebo si něco opravit, lidé, kterým schází práce rukama. Ekologická stránka je tu přidanou hodnotou, etickým aspektem, který ovšem nemusí být vždy primární motivací.“

Přestože velkou část návštěvníků pokojů tvoří mladí lidé, objevují se tu i zvědaví jedinci ze starších generací. Co nejaktivnější komunikace možností, a to zejména v prostředí starší věkové kategorie, které dílna a obchod nabízí, je pravděpodobně největší výzvou současného provozu. „Vždycky jsem si říkala, že bude těžké starším lidem náš projekt vysvětlit, ale je to naopak. Jakmile začneme mluvit o tom, že věci opravujeme a nechceme, aby skončily na sběrných dvorech, většinou je jim to líto, že museli vyklidit byt a vůbec nevěděli co s tím. Snažili se najít nějakou možnost, ale nikdo o to zájem neměl, tak to nakonec dali na ten sběrný dvůr,“ popisuje svou zkušenost se staršími návštěvníky Zuzana. Oproti mladým nadšencům generace našich prarodičů se s recyklací a znovuvyužitím potýkala odjakživa. „No jo, za našich mladých let se věci opravovaly a nevyhazovaly,“ stěžují si. Často se do Pokojů dostanou až po tom, co se už nějakého nábytku zbaví.

Jak to celé začalo

S nápadem sdílenou dílnu založit přišla Zuzana Kuberová. Inspirovala se zahraničními Re-use centry, díky nimž si vybavila během svého studijního pobytu ve Švédsku celý byt. „Hrozně se mi tam líbily různorodé kusy nábytku, které měly za sebou nějakou historii a nebyly unifikované jako v řetězcích,“ popisuje Zuzana svou zálibu ve starém nábytku. Zatímco v zahraničí jsou Re-use centra rozšířeným a státem podporovaným způsobem, jak starým nepotřebným věcem najít nové využití a nové majitele, v Česku žádná alternativa sběrným dvorům do nedávné doby neexistovala. Po návratu do České republiky Zuzana zjistila, že najít podobně stylové a levné věci do bytu je tu skoro nemožné. Toužila objevit v Praze místo, kde si člověk bude moct vybrat nábytek, jehož jedinečnost spočívá jak v estetickém rozměru, tak i v osobitém příběhu, který s sebou nese. Po neúspěšném pátrání se rozhodla tuto mezeru zaplnit a se svým nápadem oslovila Barboru Kocandovou.

Nadšení pro věc holkám rozhodně nechybělo, zkušenost ovšem ano, tu ale získaly v průběhu času. „Do ty chvíle, než za mnou přišla Zuzka, jsem k podobným věcem netíhla. Pozorovala jsem občas tátu, když vyráběl nebo opravoval nábytek, sem tam jsem něco zkusila také. Spíš tíhnu k hodnotě věcí, mají pro mě řemeslnou hodnotu, a oprava mi rozhodně dává větší smysl, než vyhození,“ popisuje svou dosavadní zkušenost s renovací Barbora. Tereza má oproti svým kolegyním větší teoretické i praktické zázemí: studovala obor architektury a zabývala se designem interiérů, všechny tří ale mají jedno společné: tíhnou k věcem s příběhem. „Vždy jsem byla takový člověk, co když vidí nábytek u popelnice, rozhodně ho to nenechá chladným, takže jsem si pár kousků domů odtáhla,“ vzpomíná si Tereza. Na svých webových stránkách popisují holky tento hon za „nábytkovými“ poklady jako „jakýsi druh adrenalinu a dobrodružství“.

Pilotní provoz projektu byl zahájen v únoru minulého roku v prostorách bývalé dětské knihovny v ulici Milady Horákové v pražských Holešovicích. Jen během jednoho měsíce ve vypůjčených prostorech proběhly desítky workshopů a přednášek zaměřených na recyklaci, kompostování a lokální výměnu, na nichž spolupracovala řada dalších českých neziskovek jako Kokoza, Institut cirkulární ekonomiky nebo Zdrojovna. „Po tom, co jsme ten prostor opustily, dozvěděly jsme se, že jsme získaly grant. V současné podobě Pokoje fungují od minulého roku,“ uzavírá příběh stěhování Zuzana.

„Současná podoba“, o niž mluví, se nachází v krásném pavlačovém domě na Florenci, v prostorech, které projekt získal od magistrátu Prahy. Přestože se jednalo o jeden z mala posledních pavlačových domů, byl několik let opuštěný, a kolem si zvykla potkávat se místní drogová scéna. „Místní této budově dokonce říkali Dům hrůzy,“ přibližuje původní stav Tereza. Nový život do opuštěné budovy, stejně jako do nábytku, holky musely vdechnout „vlastníma rukama“. Byla zapotřebí fantazie, síla a energie, jednohlasně se shodují zakladatelky Pokojů. Neobešlo se i bez veřejné podpory. Díky crowdfundingové platformě HitHit se holkám povedlo vybrat 130 000 Kč, které zužitkovaly v podobě vybavení dílny. Za odměnu svým příznivcům a mecenášům nabízely adopci nářadí, interiér na přání nebo pozvání na čaj z pořádného ušáku.

„Hlavně ne na sběrný dvůr!“

V dnes už zabydlených a vybavených Pokojích najedeme sdílenou dílnu se vším nezbytným nářadím, a sklad překypující věcmi, které na svůj nový život teprve čekají. Z pozadí babylonské věže z židlí a křesel tu vyčnívá televize z padesátých let a lampa z dob Bruselu. „Spousta lidí by se ráda něco naučila, ale nemají ten kus nábytku,“ komentují holky opodstatněnost této sbírky. Výsledkem proměny jsou židle „Námořníci“, komody „Bratři bez trika“, stůl „Pan Lorenc“ a mnoho dalších, které čekají na svou druhou šanci a nový domov.

Potřebný nábytek se zajišťuje pravidelnými svozy. Z pokoje do pokoje organizuje měsíční svozy nábytku, při kterých jejich dodávka brázdí města a číhá na starý nábytek, kterého se majitelé chtějí zbavit. Bojovým heslem je: „Hlavně ne na sběrný dvůr!“ Na otázku, co je nejčastějším důvodem, proč se lidé nábytku zbavují, zazní nečekaná odpověď: „Žádný důvod není.“ „To je na tom to nejsmutnější. Nic ten nábytek většinou nepostrádá, 70 % těch věcí, co nasbíráme, jsou naprosto funkční,“ popisuje marnivost dnešní společnosti Barbora. „Zbylých 30 % je bez problémů opravitelná. Výjimku tvoří kousky, které nejsou ze dřeva, a proto bohužel opravit nejdou.“

Co opravit půjde, se určitě opraví. Odhodlanost Terezy, Barbory a Zuzany nenechává prostor pro pochybnost ohledně budoucnosti projektu: „Ted už nám zbývá dílnu naplnit, zrealizovat vše, co bylo zamýšleno.“ O hladkém fungování trojčlenného kolektivu také není pochyb. „Židovství rozlišuje tří základní principy: srdce, ruce a hlavu, zrovna u nás každá má v sobě jeden z těch principů. Každá máme na věci jiný pohled. Doplňujeme se,“ popisuje pracovní symbiózu Tereza a Barbora vzápětí dodává: „Já o všem mluvím, Zuzka o tom přemýšlí a Terka to dělá.“

Kristina Veinbender, veinbender@cemc.cz

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *